Trasa vede od nádraží Černošice Střední ulicí k amfiteátru a sportovní hale s hřištěm, dále pak k řece Berounce a podél ní k nádraží Černošice-Mokropsy.

Františka Plamínková leží v žaludku nacistickému Německu. Teď se ztratila. Pomoz její sestře ji najít!

Na začátku první republiky ženy poprvé získaly volební právo, mohly se více zapojit do veřejného života a začaly se aktivně podílet na politice – mohly nejen volit, ale také být voleny. Byla to doba, kdy se zdálo, že se role ženy ve společnosti konečně mění. Františka Plamínková stála v samém středu těchto proměn. Byla bojovnicí za rovnost, která věřila, že demokracie bez žen není úplná. Její hlas byl slyšet daleko za hranice republiky a symbolizoval odhodlání i víru v lepší budoucnost.

Plamínek v temnotách

El mapa

Další trasy v okolí

Las historias

Popis trasy

Mapa

opowieści

Soubory ke stažení

příběhy

Karte

Geschichten

stories

cernosice_001.jpg

cernosice_001_cam.png

cover_cernosice_001.jpg

Františka Plamínková, učitelka a senátorka, se dlouhodobě věnovala boji za volební práva a rovnoprávnost žen. Poslední roky života trávila v Černošicích. Dne 11. června 1942 se vydala pěšky do Dobřichovic navštívit svou přítelkyni Albínu Honzákovou – obyčejná vycházka, která byla zároveň jejím posledním dnem na svobodě. Následující den gestapo dorazilo do její vily ve Střední ulici a zatklo ji. Plamínková byla později popravena na Kobyliské střelnici. Tato poslední cesta je připomínkou její každodenní odvahy a závazku k práci pro ženy i během období, kdy byla její činnost sledována a ohrožena. Každoročně se na její památku pořádá vycházka Od Františky k Albíně, z Černošic do Dobřichovic.

cernosice_001_map.png

cernosice_001_cs_01.mp3

Marie Vinklářová (1942): Františko! Františko! Hledám svou sestru, Františku, neviděli jste ji někdo? Jmenuji se Marie Vinklářová a starám se o ni a její domácnost. Ach, bojím se, že je v nebezpečí! Víš, už dlouho leží v žaludku nacistickému Německu, protože veřejně kritizovala Hitlera. Už několikrát ji odvedlo a následně věznilo gestapo, nacistická tajná policie. Má sestra se zasloužila o zrovnoprávnění žen ve společnosti. Tolik bych ti o tom mohla vyprávět, ale teď musím zjistit, kde je. Mám neblahé tušení, že se něco stalo. Pomůžeš mi, prosím? Je to stále ještě krásná, skoro sedmdesátiletá žena, nápadně sebevědomá a trochu hlasitá. Vůbec nevím, kde začít hledat.

Ohrožení života

cernosice_001_cs_02.mp3

Marie Vinklářová (1942): Vítej v naší vile. Nastěhovali jsme se sem teprve nedávno, Františka tušila, že bude potřeba se „uklidit“ z Prahy. Vila je teď psaná na mě. Kolaboranti s nacisty se snaží Františku pošpinit a viní ji z daňových podvodů a mluví o ulitých penězích. A přitom si má sestra přeje po smrti darovat vilu vysloužilým aktivistkám. Ona bývala učitelka. I proto se nikdy nevdala. Zákon to tak určoval. Víš, žena si musela vybrat: buď rodina a děti, nebo učitelství. Učit vdané ženy nemohly. Za první světové války se vše změnilo. Muži odešli na frontu a na školách začaly učit ženy bez rozdílu. Ale představ si, bez nároku na plat. Když se pak muži vrátili z války, ženy už věděly, že zvládnou mnohem víc, než si ony samy dříve dokázaly představit. A s novou republikou přišlo i zrušení pravidla o celibátu učitelek. I to je jedna ze zásluh mé sestry. Bože, Františko, kde jsi?

Nesvobodná svoboda učitelek

cernosice_001_cs_03.mp3

Marie Vinklářová (1942): Nevím, co dělat. Já si ani neuvědomila, že Alice Masaryková emigrovala. Františka se mi moc nesvěřuje. Já sama se do politiky moc nepletu. A ona ví, že bych jí hubovala, že v těchto těžkých časech moc riskuje. Byla taková vždycky. Představ si, že už v 18 letech založila Ženský klub český, ještě za Rakouska-Uherska. To bylo něco nevídaného. Pánské kluby, kde se diskutovalo a řešila se důležitá témata, byly zcela běžná věc. Ale ženy tam nesměly. Zatímco v ženském klubu byli muži vítáni. Františka říkávala: „Ať si nikdo z mužů nemyslí, že naše organizace jsou bojovně zaměřeny proti nim. Žena, správně sebevědomá, sama sebou jistá, je jejich nejlepší družkou a nejcennější spolupracovnicí.“ Víš, co? Půjdu uvařit pořádně silný vývar. Kdyby se Františka vrátila, bude jistě hladová. Ty budeš vědět lépe, komu se ozvat.

Slepičí vývar

cernosice_001_cs_04.mp3

Marie Vinklářová (1942): Tak co? Podařilo se ti něco zjistit? Mám strach, že Františku sebralo gestapo. Ale to by byl přece v domě nepořádek. Prohledali by dům, nebo ne? Bez sestry jsem úplně bezradná. Ještě, že mám tebe. Budu ti dál vyprávět, třeba tě napadne, kde hledat. Lidé o mé sestře říkávali, že vyšla z Masaryka. Na to jim však odpovídala: „Nevyšla jsem z Masaryka, vyšla jsem sama ze sebe, ale vycházejíc sama ze sebe, potkala jsem se s Masarykem.“ Pro něj byla ženská otázka velice důležitá. Myslím, že by se o něm dalo mluvit jako o feministovi. To on přesvědčoval Františku, aby vstoupila do politiky. Jen si to představ, ženy nemohly ani volit, natož se stát poslankyněmi. To se však v roce 1920 změnilo. Františka se stala radní na magistrátu a senátorkou. Poslankyní se nikdy nestala, v parlamentu byly jen čtyři. Vidíš, možná by něco mohla vědět poslankyně Fráňa… Fráňa… jsem já to ale hlava popletená, jak se jen jmenovala?

Potkala jsem se s Masarykem

cernosice_001_cs_05.mp3

Marie Vinklářová (1942): Tak, vývar je na stole. Představuji si, jak Františka vstupuje do dveří a vše je jako dřív. Usedá ke svému stolu, pracuje na něčem důležitém a já necítím nic než hrdost. Františka založila Ženskou národní radu. Jedna věc je totiž znění zákona, ale věc druhá je uvést jej v praxi. V radě se řešily důležité věci, třeba delší mateřská dovolená, aby ženy po porodu nemusely hned do práce, modernizace porodnic, alimentační zákony a zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí.
Možná právě v radě najdeme někoho, kdo ti poradí…

Ženská národní rada

cernosice_001_cs_06.mp3

Marie Vinklářová (1942): Možná bychom měli opravdu zajít na gestapo, aby nám řekli, zda Františku zatkli. Bojím se ale, že bychom jen zbytečně provokovali. Už dvakrát ji odvedli a mučili, málem to nepřežila. Já jen čekala a čekala. Nikdo ti nic neřekne a nevíš, kdy se vrátí a jestli vůbec. Víš, už ve dvacátých letech Františka ve svém projevu na půdě Spojených národů upozorňovala na problém silných represí uvalených na Německo po první světové válce. Věděla, že to nedopadne dobře a Německo ovládne vztek. Když pak Hitler ostudně lhal o tyranii vůči sudetským Němcům a začal přesouvat svá vojska k našim hranicím, napsala mu otevřený dopis, ve kterém si nebrala servítky. Žádný jiný politik si tohle nedovolil. Od té doby jí hrozí nebezpečí. Měla by emigrovat!

Otevřený dopis Hitlerovi

cernosice_001_cs_07.mp3

Marie Vinklářová Jako bychom se my ženy zase vrátily na začátek. Po zabrání českého pohraničí Německou říší v roce 1938 nastoupil do funkce prezidenta republiky Emil Hácha a ženy byly znovu odstraněny z veřejného života. Co ti budu povídat, Františce se to nelíbilo. Hácha na její námitky odpověděl, že ženy všechno jen komplikují, a pak už se s ní nikdo z vlády nebavil. Chtěli jen, ať podepíše prohlášení, že není nijak perzekuována, to však neudělala se slovy, že perzekuováni jsou teď všichni, muži, ženy, tedy i ona. Pak jsme se přestěhovaly sem do Černošic a bylo nám lépe – aspoň zdánlivě. Co to tady leží? Bože, to je sestřina košile a je celá od krve! To přece není možné! To nás nacisti opravdu zlikvidují všechny?

Plamínek v temnotách

undefined 1942