El mapa

Další trasy v okolí

Las historias

Popis trasy

Mapa

opowieści

Soubory ke stažení

příběhy

Karte

Geschichten

stories

jemnice_002.jpg

jemnice_002_cam.png

cover_jemnice_002.jpg

Trasa vede od nádraží zámeckým parkem přes arboretum ke kostelu sv. Víta a zpět k zámku a hradební baště.

V Jemnici řádí cholera a pekař Tomáš Kotrba chce pro lidi napéct více chleba, aby pomohl. Natropí však více škody, než si dovedl představit.

Požár, který zasáhl Jemnici 3. června 1832, patří k největším pohromám v historii města. Oheň zničil 178 domů, dvě třetiny městské zástavby, farní kostel sv. Stanislava, kostel sv. Jakuba v Podolí i synagogu. Zahynuli čtyři obyvatelé a v následujících měsících si epidemie úplavice, rozšířená po požáru, vyžádala dalších nejméně šestnáct životů. Dodnes není známo, kdo nebo co požár založilo – jisté je pouze to, že se díky suchu a silnému větru oheň šířil mimořádně rychle. Při hodnocení dějin města se někdy objevují i nejasné zprávy vycházející z padělků Václava Bočka, které je třeba odlišovat od ověřených pramenů. Dnes připomíná tuto událost mimo jiné i modelová rekonstrukce historické Jemnice, která je vystavena v místním informačním centru. Návštěvníkům umožňuje představit si podobu města těsně před požárem a lépe porozumět rozsahu tehdejší katastrofy.

jemnice_002_map.png

jemnice_002_cs_01.mp3

Tomáš Kotrba (1832): Dobré ráno. (zívá) Zbytek města má ještě noc, ale my pekaři začínáme už ve dvě, ve tři v noci. Opláchnu obličej studenou vodou (brrr) a jdu na to. Čeká mě dlouhý den. V Jemnici propukla cholera a mezi zemřelými jsou i pekaři. Teď už jsou ve městě jen dva a jedním z nich jsem já, Tomáš Kotrba, vdovec a otec dvou dětí. Rodiny se musí starat o nemocné, na poli nemá kdo pracovat, umíráček zní několikrát denně. Hrůza hrůzoucí, to už ani nemůže být horší. No, konec řečí, musím do práce. Ať se snažím sebevíc, chleba je pro celé město málo. Hmm, možná bych měl více přitopit. Hrozí sice, že kůrka bude spálená a vnitřek nedopečený, ale možná je to lepší, než aby lidé měli hlad. Zkusím jednu várku a když se nepovede, rozdám ji chudým. Risknout to musím.

Pekařů není nikdy dost

jemnice_002_cs_02.mp3

Tomáš Kotrba (1832): (zívá a dusí se) Aaa, trochu jsem si dáchnul. Ale co… co se to děje? Proboha! To ne! Tolik dýmu a všude plameny! Rychle, pomoz mi, popadni vědro s vodou, na dvorku je studna. No tak dělej! Bože, to je žár! Ach ne, hoří i schodiště, nahoře v komůrce spí děti – Vilém a Maruška! Pomoz mi, musíme to uhasit!

Plameny

jemnice_002_cs_03.mp3

Tomáš Kotrba (1832): Střecha pekárny se propadla za pár vteřin po tom, co jsme z domu odešli. Děkuji ti za záchranu života. Sousední domy hoří také a vítr z pole požár rozfoukává dál a dál. To je hotové peklo! Jako by tady bylo tisíce čertíků, co zapalují dům za domem. Uběhla sotva půl hodina od chvíle, kdy mě vzbudil dým, a teď už hoří na dvacet domů. Městem se ozývají zvony a lidé nosí vědra s vodou, kterou žár polyká jako žíznivá bestie. Co jsem to provedl? Musím začít hasit. Ale co s dětmi? Musím je nejprve dostat do bezpečí.

Žíznivá potvora

jemnice_002_cs_04.mp3

Tomáš Kotrba (1832): Všechno se děje tak strašně rychle! Mám tady osm dětí, které odsud musím dostat. (zmateně) Ehm, děti, chyťte se po dvojicích za ruce. Nene, neplačte! (pro sebe) Ne, musím se uklidnit, dýchat, ty děti jsou plné strachu a nechávají tu své rodiče. Moment, takže postupně. Markétko, Viléme, jste nejstarší, půjdete vzadu a budete hlídat, aby se nikdo nezatoulal. Tady máte košili, roztrhejte ji na hadry. Zakryjte si látkou ústa a nos, bude vás chránit proti dýmu. Rychle pryč, než se nám uzavřou všechny cesty z města. Půjdeme ke kostelu sv. Víta, tam se o vás postarají. Tak co se děje? Proč nejdeme?! Malá Maruška nechce jít? Brečí, vyškubává se a chce zůstat s maminkou. Vezmu ji do náručí. Ale ne, nekopej, nebraň se, takhle nikam nedojdeme… no tak, Maruš, neboj se a pojď!

Panika

jemnice_002_cs_05.mp3

Tomáš Kotrba (1832): (zpívají)
Jedna hvězda svítí tmou,
druhá jde vždycky se mnou.
Nebojím se, neztratím –
zpívám si a cestu vím.
Už jsme skoro tam, děti, projdeme Horní bránou a budeme v bezpečí. Cože? Ach ne! Brána je ucpaná povozy a zvířaty. Lidé se snažili odjet z města a zasekli se tak, že koně a voli nemůžou ani ven, ani dovnitř. Spousta lidí se snaží vozy přelézt a o to více se brána ucpává! Bože, to je zmatek. Zvířata se plaší a padají jedno přes druhé, kopou kolem sebe. Několik silných chlapů se snaží bránu uvolnit. Mám jim pomoct? Mysli, Tomáši, mysli! Co mám dělat?

Špunt

jemnice_002_cs_06.mp3

Tomáš Kotrba (1832): To je skvělý nápad! Bratranec Mašek nechal před lety pod svým domem vykopat tajnou chodbu za hradby, když se za války s Francouzi bál rabování. Honem, děti, jdeme! Už bude dobře. (volá) “Mašku, ty jsi ještě tady! Potřebuju ty děti dostat na druhou stranu. (ztiší) Cože? Proč mám šeptat? Žádnou tajnou chodbu nemáš? To si ze mě děláš blázny? Na vlastní oči jsem ji viděl. Co to tu hraješ? Horní brána je ucpaná a lidi se nemůžou dostat ven. A co, že budeš mít oplétačky s rychtářem, tady jde o životy lidí. Aha, už to vidím, tak ty si v klídečku vynášíš svůj majeteček na druhou stranu a děcka bys tu nechal uhořet! Říkám ti, uhni mi z cesty, nebo se neznám!

Tajná chodba

jemnice_002_cs_07.mp3

Tomáš Kotrba (1832): Na druhé straně hradeb jsou krom lidí prchajících z Jemnice i lidé z okolních vesnic, kteří přijeli pomoct. Děti jsou v bezpečí, ujala se jich jeptiška z Dačického kláštera. Musím tajnými chodbami provést další lidi, požár neustává, naopak, zdá se že hoří celé město. Mašek už je naštěstí pryč, kdyby snad měl rychtář poznámky, že narušil hradby města, vždycky může zapřít, že o chodbách věděl. Jestli teda rychtář vůbec ještě žije. Taková pohroma! Ne, teď na to nesmím myslet, musím pomoct zachránit, co se dá. Ale Maruška a Vilém mě drží za kalhoty a pláčou, že mě nepustí. Před lety ztratili maminku, nemůžou přijít i o mě. Co by s nimi bylo? Co ti nebožáci ve městě? Jak se jen rozhodnout?

Jsou všichni v bezpečí?

jemnice_002_cs_08.mp3

Tomáš Kotrba (1832): Ta spoušť. Skoro nic nezbylo. Co jsem to provedl? Lidé odhadují, že skoro 200 domů shořelo a prý zemřeli 4 lidé, z toho dvě děti. Bože, odpusť mi! Všechno je to moje vina. Jak se teď komukoliv z lidí mohu podívat do očí. Chodí za mnou, děkují mi, že jsem je provedl hradbami. Kdyby jen tušili, že strůjce jejich neštěstí jsem já.

Město v plamenech

undefined 1832