El mapa

Další trasy v okolí

Las historias

Popis trasy

Mapa

opowieści

Soubory ke stažení

příběhy

Karte

Geschichten

stories

neratovice_001.jpg

neratovice_001_cam.png

cover_neratovice_001.jpg

Trasa vede od nádraží k řece, dále přes skatepark okolo veřejného koupaliště, přes společenský dům a zpět na nádraží.

Neratovice se staly obětí bombardování. Jára musí v nastalém zmatku najít své prarodiče.

Ukázalo se, že Neratovice byly bombardovány omylem. Jedno z letadel chybně otevřelo pumovnice na nesprávném místě a ostatní posádky ho napodobily – pravděpodobně si Neratovice, město s velkým množstvím železničních kolejnic a s průmyslovými areály, spletly s nedalekými Kralupy nad Vltavou, které mají podobný charakter. Dodnes jsou v zalesněných částech města Neratovice a v jeho okolí patrny „jizvy“ v zemi po bombardování. V jámách a kolem nich se dají nalézt zrezivělé střepiny bomb, které zabíjely bezbranné civilní obyvatelstvo. Hrdina našeho příběhu dokázal uskutečnit, co si předsevzal. Vystudoval a stal se učitelem, historikem a malířem. Město Jirkov, kde pan Jaroslav Cinybulk žil, učil, tvořil, organizoval výstavy, hudební vystoupení a přednášky, ho jmenovalo svým čestným občanem. Jeho výtvarná díla jsou zahrnuta ve sbírkách Ústeckého kraje. Napsal mnoho knih o regionální historii a o přírodě a byl také nadšeným turistou. Dožil se více než 90 let a až do vysokého věku byl kulturně a společensky aktivní. Pokud chceš vidět kráter po bombardování, vydej se na krátkou procházku k chemičce Spolana. Začátek trasy je u přejezdu na ulici Mělnická, pak odboč vpravo do ulice Ke Spolaně, která přechází v ulici Spojovací. U pomníku obětem náletu najdeš autobusovou zastávku, odtud zahni vlevo do lesíka. Po pár metrech narazíš na jámu na pravé straně. Celková vzdálenost je necelý kilometr tam a zpět.

neratovice_001_map.png

neratovice_001_cs_01.mp3

Jára Cinybulk (1945): To je strašný pohled! Vystoupil jsem z vlaku ve městě, kde jsem trávil dětství, a vůbec to tu nepoznávám. Nádraží je strašně poškozené. Promiň, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Jára Cinybulk a přijel jsem najít babičku s dědou. Z rádia jsme se dozvěděli, že Neratovice byly bombardovány. A hele, tamhle je přednosta stanice, zná mě už od dětství, snad něco ví. „Dobrý den, říkáte, že jste viděl babi s dědou a jsou v pořádku? Děkuji, strašně jsme se o ně báli. Říkáte, že několik vašich kolegů zemřelo a taky děti? A kolik? Že to ještě není jisté, protože někteří jsou v nemocnici a neví se, zda přežijí? To je strašné!“ Prý mám jet domů. Je tu spousta nevybuchlých pum. Ale já musím běžet za babičkou a dědou. Něco mě nutí zjistit, co se stalo si s ostatními lidmi, co zde znám. Co mám dělat?

Ale ne, Jára je duší historik a cítí, že by měl zaznamenat, co se v Neratovicích stalo a jaké následky bombardování zanechalo. Rozhodne se jít k prarodičům delší cestou kolem řeky.

Jsou v pořádku?

neratovice_001_cs_02.mp3

Jára Cinybulk (1945): Tady jsem u domu pana Hampla, který byl kamarád mého dědy ze Sokola. Jejich sousedi mi řekli, že on i jeho žena jsou více než dva roky po smrti. Statečně pomáhali parašutistům a za to byli odsouzeni k smrti. Byli popraveni v roce 1942 a nikdo neví, co se stalo s jejich synkem Františkem, který by měl dnes šest let. Chudáček malý, co s ním asi je? Musím to zjistit!

Malý František

neratovice_001_cs_03.mp3

Antonie Rychtecká (1945): (mluví z cesty) Járo, chlapečku zlatej, co tady děláš? Ach, to je dobře, že jsi v pořádku! Vidíš ty domy? Taková hrůza! Taková hrůza! To nás Bůh trestá! Ne, Járo, to Bůh potrestal mě tím nejhrůznějším způsobem! Vina, vina… všechno je to moje vina! Já za to můžu! Pamatuješ si na Bertičku Pirunčíkovou a její sestru Karlu? Obě je odvlekli transportem do koncentračního tábora a já… já se s nimi ani nerozloučila. Provedla jsem něco strašného a neodpustitelného a za to nás teď Bůh všechny trestá!

Boží trest

neratovice_001_cs_04.mp3

Jára Cinybulk (1945): Podívej se, železniční most stále stojí. To přece nedává smysl. Proč Američané bombardovali právě Neratovice? Pokud chtěli vyřadit železnici, měli přece bombardovat právě železniční most! Místo toho to odnesly rodinné domy a nevinné oběti. Je mi z toho špatně. Kéž bych mohl nějak pomoci. Není už na všechno pozdě?

Proč?

neratovice_001_cs_05.mp3

Jára Cinybulk (1945): Babíííí, dědoooo! Kde jste? Ach ne, v domě je zaseklá střepina bomby! Snad se jim opravdu nic nestalo. Tamhle jsou sousedi, rodina Bruských. „Dobrý den, jste v pořádku? Kde je babička s dědou? Na pohřbu v Lobkovicích? Na pohřbu koho?“ Ale ne, zemřela Blaženka Krejčová, nebylo jí ani 17 let! Prý by byla určitě ráda, že bude pohřbena v Lobkovicích, tam, co veliký Čech František Palacký… Co je tohle za chabou útěchu? Tohle se přece nemá dít! Už nemůžu dál, tolik mrtvých, jaký to má smysl? Jaký smysl má vůbec cokoliv? A kdo jsem já, že si myslím, že psaním nějakého pitomého deníku někomu pomůžu? Mrtví zůstanou mrtvými. Měl bych ho zahodit.

Dědečkův dům

neratovice_001_cs_06.mp3

Jára Cinybulk (1945): Tady jsem se chodil houpat na houpačky, když jsem byl ještě malý prcek. A teď je vše zničeno. Válka začala, když mi bylo osm, nemohl jsem pořádně studovat, ale když vidím tu spoušť a tolik zmařených životů, nemám právo si na nic stěžovat. Kdo je to tamhle? To je majitel hřiště. Je opilý a ubrečený. Musím mu pomoci. „Co se stalo? Byly tady při náletu nějaké děti?“ Naštěstí ne. „Vstávejte, nesmíte se tomu poddat, ještě žijeme, můžeme leccos změnit!“

Vzpomínky na dětství

neratovice_001_cs_07.mp3

Jára Cinybulk (1945): „Babičko moje milovaná, ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím. Slyšel jsem, co všechno se stalo, to je hrůza. Tady u vily Markétky je vidět obrovský kráter, ale koukni na tu lípu, ta, zdá se, přežije, babi, to je určitě symbol naděje, že brzy bude po všem. Ne, nemůžu jít s tebou domů, mám velký úkol, víš? Musím všechno zaznamenat a zakreslit, aby se nikdy nezapomnělo na to, co se tady stalo. Já vím, že je tady spousta nevybuchlých pum. Ale já budu opatrný. Musím pokračovat a ty mi to musíš dovolit! Už přeci nejsem malý kluk.“

Babička

neratovice_001_cs_08.mp3

Jára Cinybulk (1945): Došli jsme k lesíku u železničního přejezdu, ale četník nás nechce pustit dále. Prý hrozí pády některých stromů. Ukázal jsem mu svůj deník a on mi prý poví vše, co ví, když mu slíbím, že pojedu hned domů. Tak jo, zapisuji: „Všechno, až na jednoho Němce, to byli Češi, samí nevinní. A sedm z nich byly děti. Čtrnáct domů bylo úplně zničeno, dvanáct je poškozeno těžce a méně poškozeno je téměř 150 domů! Před vrátnicí chemické továrny, jak je ta písčina, bylo mrtvých nejvíce. Některé zabité ani nenašli. Bylo to zrovna o polední pauze, někteří mládenci si šli sníst svačinu ven, byl krásný den. A kolik se jich už nevrátilo. Někteří byli jen o pár let starší než ty.“ Musím se tam jít podívat, třeba ještě najdu nějaké zraněné, ale slib je slib. Co mám dělat?

Po stopách válečného deníku

undefined 1945

Trasa vznikla za podpory