El mapa

Další trasy v okolí

Las historias

Popis trasy

Mapa

opowieści

Soubory ke stažení

příběhy

Karte

Geschichten

stories

valasske_mezirici_001.jpg

valasske_mezirici_001_cam.png

cover_valasske_mezirici_001.jpg

Trasa vede od kostela sv. Trojice na náměstí a dále pak ulicí Štefánikova k rybníčku a procházkou kolem řeky zpět.

Pomoz zpěvačce a učitelce Miladě Šimčíkové zvládnout nástrahy 2. světové války.

„Po válce už Milada Šimčíková nemohla pracovat jako učitelka, protože měla potíže se zmrzačenou nohou. Byla zaměstnaná na okresním školním výboru, ale v roce 1951 odešla do invalidního důchodu Dál rozvíjela svoji pěveckou kariéru. Často vystupovala koncertně ve Vídni v Dorotejském chrámu, který katolíci propůjčovali evangelíkům. Tato vystoupení zaměřovala na místní Čechy. Dál dostávala pozvání do Bratislavy a do Berlína. Přestože v meziválečném období i po válce byla aktivní v sokolském divadle, kde hrála, zpívala i režírovala, nikdy se po válce nestala členkou žádného profesionálního divadelního ani operního souboru, a omezila svoje hudební aktivity na koncertní vystoupení.” 
– Paměť národa, vzpomínky Milady Šimčíkové

valasske_mezirici_001_map.png

valasske_mezirici_001_cs_01.mp3

Milada Šimčíková (1939): (zpívá)Ave, Maríííía…ehm, promiň, myslela jsem, že jsem sama. Ty tady studuješ? Já jsem Milada Šimčíková, místní učitelka a taky… občasná zpěvačka. Před lety jsem studovala u slavné Emy Destinové. Dodnes nemůžu uvěřit, že se to opravdu dělo a proč si mě vlastně vybrala. Má rodina můj talent podporovala, ale šlo spíše o koníček. Nikdy bych si nepřála být taková hvězda - tedy ne, že bych mohla být. Ráda učím a to je moje největší poslání. Každopádně zítra jsem pozvána, abych účinkovala na soukromém koncertě u průmyslníka Josefa Sousedíka ve Vsetíně. Nemám z toho úplně dobrý pocit, po okupaci není nikde bezpečno a tyhle soukromé večírky asi nejsou nacistům úplně po chuti, i když je oficiálně nezakazujou. Jestli se někdo opije a začne mít třeba politické narážky, může být zle. Nevím, jestli mám vůbec jet, i když bych si tak ráda zazpívala.

Ave María

valasske_mezirici_001_cs_02.mp3

Milada Šimčíková (1939):To byl večer! Teď nemyslím samotný koncert, ten byl přenádherný a já se znovu utvrdila v tom, kolik radosti dokáže hudba rozdat. Ať už je doba jakákoliv. To zásadní se však stalo při mé cestě domů. Když jsem šla parkem, sledoval mě nějaký muž, krve by se ve mně nedořezali. Říkala jsem si, že to je určitě gestapo a že já hlúpa radši neseděla doma. Ale pak řekl : „Milado, nebojte se mě, jsem přítel průmyslníka Sousedíka a musím s vámi mluvit.” Tak jsem si ho vyslechla a představ si, ten švarný synek je odbojář v tajné skupině, která si říká Obrana národa. Prý potřebujou ve Valmezu spojku a jestli bych to prý nechtěla dělat. No do pěkné šlamastyky jsem se namočila. To víš, že bych moc chtěla, ale to není sranda. Když na mě přijdou, hrozí šibenice celé rodině. A já jsem taková třasořitka, že jde na mě všechno hnedka poznat.

Odboj

valasske_mezirici_001_cs_03.mp3

Milada Šimčíková (1939): Poslední dny jsem napnutá jak struna od harfy. Souhlasila jsem s tím, že budu pomáhat a od té doby se víc jak dva týdny nic nestalo. Pak jdu ráno normálně do školy a vrazí do mě školník, všechno mi z rukou vypadá a jak mi to pomáhá sbírat, do ucha mi šeptne: Noty na stole švadleně Koprné. Tak chvilku nevím, která bije a pak v kabinetě najdu složku s notama, co neznám. Málem jsem se s tím rovnou rozběhla, než mi došlo, že přece musím učit. Musím se opravdu uklidnit nebo to na mě hned každý pozná. Však se na mě podívej, klepu se jak osika a i čelo se mi potí. To nezvládnu!

Nebezpečná píseň

valasske_mezirici_001_cs_04.mp3

Milada Šimčíková (1939): Tak ti povím, zvládla jsem to na jedničku s hvězdičkou. Jako bych to dělala sto roků… a asi mě to i začalo bavit. Asi proto si mě vybrali. To víš, učitelka, ta je míň napadná, než nějaký mladý ogar. Od té doby, co jsme se neviděli, už jsem pár vzkazů odnesla, ale teď…to sa podrž, nesu kufřík s výbušninou. Musím dojít do parku a posvačit na lavičce. Ke mně si má sednout muž s modrou šálou, položí kufřík vedle mého a až budu odcházet, jednoduše čapnu ten jeho. To zvládnu levou…ehm, a, támhle se motají dva němečtí důstojníci a jdou rovnou ke mně. “Já vám ale nerozumím, nemluvím německy”. A je konec! Mám utíkat? Nebo se mám rovnou přiznat? Co mám dělat?

A je konec!

valasske_mezirici_001_cs_05.mp3

Milada Šimčíková (1940): Mám nervy úplně na padrť! Národní obrana mě požádala, abych u sebe tajně ubytovala odbojáře z Ostravy, studenta Raška. Ale on se ti chová, jako by se vůbec nechumelilo. Měl tu pobýt tři dny a už jsou to skoro tři týdny. A do toho si chodí, kam chce, a za kým chce. Tak mi tu máme doma schované zbraně, on má komůrku ve špajzu, ale chodí do hospody! To musí skončit. Přece nepůjdeme celá rodina do lágru, protože on má chuť na pivo! Ale jak ho odsud dostanu?

Nezodpovědný student

valasske_mezirici_001_cs_06.mp3

Milada Šimčíková (1940): “Rychle, Aničko, sbal všechny ty zbraně, musíme se jich zbavit. Musíš to udělat ty, sestřičko moje milovaná, po mně teď půjdou!” To je průšvih! Však já to říkala, capart jeden rozmazlený! Raška chytili! Je jen otázka času, kdy to na mě vykecá. A víš, jak ho chytili? Ten lenoch si nechal kufr na nádraží odnést od mladého Pičína, syna policejního strážmistra, kterého už nějakou dobu sleduje gestapo. Co mě, proboha, čeká? Snad bych taky měla pokusit o útěk.

Byt plný důkazů

valasske_mezirici_001_cs_07.mp3

Milada Šimčíková (1940): Když mě zatklo gestapo, myslela jsem, že je konec. Převáželi mě z věznice do věznice, kde mě mučili, abych vyzradila jména ostatních. Rozdrtili mi nohu a tak jsem na chvíli skončila v nemocnici. Pak rovnou do koncentračního tábora Ravensbrück. To je peklo na zemi. Viděla jsem strašné věci, ale teď to nesmím vzdát. Říká se, že válka je u konce. Nacisti začali tábor vyklízet a nás vyslali na pochod. Bez příprav, bez jídla. Jdem už několikátý den a mnohé z nás padly vyčerpáním. Teď to nesmím vzdát, teď to nesmím vzdát, i když mě noha bolí jako čert. Dodej mi sílu, chci se vrátit domů.

Zpívání v odboji

undefined 1940