Zahraniční novináři tomu dali jméno Pražské jaro. Hezky to zní i po letech, ale na rozdíl od jara to trvalo od ledna do srpna 1968 a netýkalo se to jen Prahy. Češi a Slováci tehdy žili ve společném státě a už dvacet let o všem rozhodovala jedna jediná politická strana – Komunistická strana československá. Ani to není přesné, protože všechno rozhodování bylo přísně soustředěno do rukou několika málo vyvolených, kteří zasedali v takzvaném Ústředním výboru KSČ. Po druhé světové válce se všechny podniky dostaly do rukou státu a všechno se začalo přesně plánovat a určovat z centra. Žádný plánovač na světě, ani ten vyškolený od všeználků v Moskvě, však nemůže takovou úlohu splnit dobře, a tak se stalo, že Československo, které bylo před válkou jednou z nejrozvinutějších zemí Evropy, začalo upadat. Lidé se dozvídali o nelidsky krutých praktikách, kterými si komunisté po nástupu k moci vyřizovali účty se svými odpůrci a dokonce i se svými vlastními lidmi. K tomu všemu se ozývali Slováci, že by chtěli větší možnost rozhodovat o slovenských záležitostech. Nespokojenost jako by klíčila na každém kroku. Pražské jaro začalo tím, že byl zvolen nový tajemník ústředního výboru – Slovák Alexander Dubček, který se přihlásil tomu, že vytvoří „socialismus s lidskou tváří“. Dubček a další zastánci toho, že se musí něco změnit, prosadili tak zvaný Akční program, který obsahoval řadu změn, které slibovaly zlepšení hospodářské situace i vyšší možnosti lidí rozhodovat o věcech veřejných. Češi i Slováci se nadchli pro myšlenku, že vytvoří nový režim, který bude demokratičtější a hospodářsky výkonnější než ten, který nám po druhé světové válce nadiktovali komunisté ze Sovětského svazu. Začaly se vytvářet a obnovovat spolky a dokonce se k životu hlásily nové politické strany. Lidem bylo opět umožněno cestovat do zahraničí. Dubčekovci zrušili kontrolu toho, co píší noviny a vysílají rozhlas a televize, a tím se otevřela stavidla pro množství článků a projevů kritizujících komunisty a jejich vládu. Jestli si komunisté-reformátoři mysleli, že něco malinko upraví a zbytek zůstane při starém, bylo záhy jasné, že se rozjela celá lavina návrhů a požadavků včetně těch, že by měla skončit vláda jedné komunistické strany. To vše bedlivě sledovali komunističtí vládcové v okolních zemích (Východním Německu, Polsku, Maďarsku) a především komunističtí velkošéfové v Sovětském svazu. Ti všichni si záhy uvědomili, že rozhodně nestojí o to, aby se ukázalo, že existuje nějaký jiný socialismus než ten jejich. Jestliže Čechoslováci vytvoří socialismus s lidskou tváří, pak se jasně ukáže, že ten sovětský je nelidský. Nespokojenost lidí se pak přelije k nim. To nechtějí tito komunisté staré školy rozhodně dopustit a tak na jedné straně připravují vojenskou operaci na ovládnutí Československa (od dubna 1968) a na druhé straně intenzivně jednají s Dubčekovci o tom, aby některé reformy zastavili. Čekají jen na vhodnou příležitost, kdy budou moct říct nahlas to, co si už nějakou dobu myslí: českoslovenští komunisté ztratili moc ve vlastním státě a musíme jim poskytnout „bratrskou pomoc“ a zachránit socialismus. Ta chvíle nastala 20. srpna 1968. Přes naše hranice se od půlnoci valí tisíce tanků a statisíce vojáků. Přicházejí z okolních států, které jsme dosud považovali za spojence. V ulicích se nyní odehrává nerovný boj po zuby ozbrojených vojáků s bezbrannými občany. Ten boj se dá „vyhrát“ jen jedním způsobem: ukázat celému světu, že Češi a Slováci nejsou nijak poblouznění a budou jasně říkat, co chtějí, i ve chvílích, kdy jsou jejich města okupována nepřátelsky naladěnými vojáky.