Ten muž byl příkladem toho, jak se porvat s osudem. Narodil se v rodině kameníka, ale protože byl částečně chromý, nemohl převzít otcovo řemeslo. Nicméně v sobě objevil výtvarné nadání a mimořádnou prostorovou představivost. Místo kamenického majlíku tak ovládl rýsovací uhel a stal se velmi úspěšným architektem, kterému nejednou připsali ke jménu slovo „geniální”. Řeč je o Janu Blažeji Santinim-Aichelovi. Od svých 23 let projektoval církevní stavby, které byly zajímavé tím, že v sobě spojovaly prvky gotiky s tehdy módním barokem. Namísto různých kudrlinek a příkras Santini vytvářel překvapivě tvarované, několikrát lomené, oblouky, promyšlené prolínání jednoduchých tvarů a prostory, kde nechával za sebe pracovat světlo a stíny. Pro jeho originalitu si jej vyhlédl opat cisterciáckého kláštera v Plasech Evžen Tyttl a pozval ho, aby postavil novou budovu kláštera. Cisterciáci jsou řád, který je úzce spjat s vodou, a tak si vybral místo v ohybu řeky Střely, a opat trvá na tom, že velká třípatrová budova bude stát právě a přesně tam. Santini sice ví, že pro tak velkou stavbu potřebuje pevné a stále podloží, ale podle zásady náš zákazník náš pán se rozhodl udělat nemožné. Tvým úkolem je mu pomoct, protože Santini (ačkoliv je geniální) ještě stále neví, jak ten zázrak udělat. A především neví, že kromě vody bude stavbu ohrožovat ještě lidská hloupost o dvě stě šedesát let později.