Trasy „Cesty za svobodou“ tě zavedou do období komunistického režimu. Projdi alespoň tři z nich a můžeš získat odměnu.  Projekt vznikl díky podpoře #Svoboda není samozřejmost, společnosti O2.


large_praha_042.jpeg

medium_praha_042.jpeg

small_praha_042.jpeg

thumbnail_praha_042.jpeg

praha_042.jpeg

Trasy „Cesty za svobodou“ tě zavedou do období komunistického režimu. Projdi některou z nich a můžeš získat odměnu.  Projekt vznikl díky podpoře #Svoboda není samozřejmost, společnosti O2.


Cesty za svobodou

Why have virtually no building plans of the brilliant architect Santini-Aichel survived? Are they hidden somewhere, not yet found? Could someone have stolen them?

Atlas of Alchemists

Soutěž probíhá od 1.5.2023 do 20.12.2023. Stačí projít tři ze sedmi tras ze skupiny "Cesty za svobodou" a automaticky Váš tým na konci roku zařadíme do slosování. 

Odměny máme připraveny následující:
1. cena, power banka, placky s motivem "Cesty za svobodou"
2. cena, plechový hrneček, tričko s motivem Václava Havla  a placky s motivem "Cesty za svobodou"
3. cena, tričko a turistický deník Skrytých příběhů


I vůdčí osobnosti si občas zabouchnou klíče. Pomoz Václavu Havlovi pronést jeho první revoluční projev!

Havlova řeč

Servisní technik Československého rozhlasu jde do práce a netuší, že na rozhlas zaútočí vojáci.

Příběh nás zavede do roku 1968, který se nesmazatelně zapsal do naší historie. Všemu předcházelo tzv. Pražské jaro. Období, které svým poetickým názvem odkazuje na tendence, které měly vést k uvolňování přísné a represivní atmosféry, která byla řízena ze Sovětského svazu. Své růžky vystrkoval režim, který usiloval o více demokracie. O probuzení ze špatného snu. O novou naději. Tak, jak se po zimě začíná vše v přírodě probouzet a kvést do nového života, i v politické rovině zde byla snaha o nový život, svobodnější, volnější. Dokonce se ruší cenzura - kontrola a omezování informací, které se objevují v hromadných sdělovacích prostředcích. 
Všechny tyto konkrétní projevy však dělaly vrásky soudruhům v Sovětském svazu, kteří jasně viděli, že ztrácí moc nad děním v Československu. V ostatních státech socialistického tábora měli komunisté vše pod kontrolou, ale u nás se jim to začalo hroutit. A tak bylo třeba zasáhnout. 
A tak v srpnu 1968 proběhla invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu, která v noci z 20. na 21. překročila hranice tehdejšího Československa. Vpád vojsk ukončil pokus vybudovat v zemi „socialismus s lidskou tváří” a na další dvě desetiletí ovlivnil zdejší život.

Boj o rozhlas

Výpravčí Petr se všemožně snaží zdržet sovětský okupační vlak jedoucí na Prahu.

Dispečeři Československých drah v čase okupace vojsky Varšavské smlouvy uměle zdržují vlak naložený sovětskými rušičkami, který jede z Ostravy na Prahu. Na každém zastavení se řeší, jak vlak různě přesměrovávat či zdržovat. Nakonec Sověti vezmou dvojici dispečerů jako rukojmí a ostatní musí vlak pustit dál po trati. Výsledkem hry je, že vlak je uměle zdržen o 2 dny a rukojmí jsou propuštění bez újmy. (Chceme na trase ukázat, že řízení provozu železnice není vůbec jednoduchá záležitost.)

21. srpna vyrazil ze SSSR přísně tajný zvláštní vlak se speciálním nákladem. Ve vozech byla naložena telekomunikační technika určená k zaměřování a rušení pozemního rozhlasového a televizního vysílání. Plánovači invaze totiž velmi dobře tušili, že masmédia mohou sehrát v nadcházejícím obsazení Československa klíčovou roli, a pokud by se obsah vysílání vymkl kontrole, mohlo dojít k tomu, čeho se Brežněv snažil za každou cenu vyvarovat – podněcování obyvatelstva k odporu, ale hlavně nechtěné publicitě ve svobodném světě.
Tajný vlak nezůstal v utajení dlouho. V pátek 23. srpna ve 12:20 odvysílal rozhlas výzvu železničářům, aby udělali vše, co zabrání jeho jízdě do Prahy. Tou dobou stál vlak před Českou Třebovou. Modrá armáda se činila.

Modrá proti rudé

Václav Havel pomáhá se svobodným vysíláním v Liberci okupovaném sovětskými vojáky.

Zahraniční novináři tomu dali jméno Pražské jaro. Hezky to zní i po letech, ale na rozdíl od jara to trvalo od ledna do srpna 1968 a netýkalo se to jen Prahy. Češi a Slováci tehdy žili ve společném státě a už dvacet let o všem rozhodovala jedna jediná politická strana – Komunistická strana československá. Ani to není přesné, protože všechno rozhodování bylo přísně soustředěno do rukou několika málo vyvolených, kteří zasedali v takzvaném Ústředním výboru KSČ. Po druhé světové válce se všechny podniky dostaly do rukou státu a všechno se začalo přesně plánovat a určovat z centra. Žádný plánovač na světě, ani ten vyškolený od všeználků v Moskvě, však nemůže takovou úlohu splnit dobře, a tak se stalo, že Československo, které bylo před válkou jednou z nejrozvinutějších zemí Evropy, začalo upadat. Lidé se dozvídali o nelidsky krutých praktikách, kterými si komunisté po nástupu k moci vyřizovali účty se svými odpůrci a dokonce i se svými vlastními lidmi. K tomu všemu se ozývali Slováci, že by chtěli větší možnost rozhodovat o slovenských záležitostech. Nespokojenost jako by klíčila na každém kroku.
Pražské jaro začalo tím, že byl zvolen nový tajemník ústředního výboru – Slovák Alexander Dubček, který se přihlásil tomu, že vytvoří „socialismus s lidskou tváří“. Dubček a další zastánci toho, že se musí něco změnit, prosadili tak zvaný Akční program, který obsahoval řadu změn, které slibovaly zlepšení hospodářské situace i vyšší možnosti lidí rozhodovat o věcech veřejných. Češi i Slováci se nadchli pro myšlenku, že vytvoří nový režim, který bude demokratičtější a hospodářsky výkonnější než ten, který nám po druhé světové válce nadiktovali komunisté ze Sovětského svazu. Začaly se vytvářet a obnovovat spolky a dokonce se k životu hlásily nové politické strany. Lidem bylo opět umožněno cestovat do zahraničí. Dubčekovci zrušili kontrolu toho, co píší noviny a vysílají rozhlas a televize, a tím se otevřela stavidla pro množství článků a projevů kritizujících komunisty a jejich vládu. Jestli si komunisté-reformátoři mysleli, že něco malinko upraví a zbytek zůstane při starém, bylo záhy jasné, že se rozjela celá lavina návrhů a požadavků včetně těch, že by měla skončit vláda jedné komunistické strany.
To vše bedlivě sledovali komunističtí vládcové v okolních zemích (Východním Německu, Polsku, Maďarsku) a především komunističtí velkošéfové v Sovětském svazu. Ti všichni si záhy uvědomili, že rozhodně nestojí o to, aby se ukázalo, že existuje nějaký jiný socialismus než ten jejich. Jestliže Čechoslováci vytvoří socialismus s lidskou tváří, pak se jasně ukáže, že ten sovětský je nelidský. Nespokojenost lidí se pak přelije k nim. To nechtějí tito komunisté staré školy rozhodně dopustit a tak na jedné straně připravují vojenskou operaci na ovládnutí Československa (od dubna 1968) a na druhé straně intenzivně jednají s Dubčekovci o tom, aby některé reformy zastavili. Čekají jen na vhodnou příležitost, kdy budou moct říct nahlas to, co si už nějakou dobu myslí: českoslovenští komunisté ztratili moc ve vlastním státě a musíme jim poskytnout „bratrskou pomoc“ a zachránit socialismus. Ta chvíle nastala 20. srpna 1968. Přes naše hranice se od půlnoci valí tisíce tanků a statisíce vojáků. Přicházejí z okolních států, které jsme dosud považovali za spojence. V ulicích se nyní odehrává nerovný boj po zuby ozbrojených vojáků s bezbrannými občany. Ten boj se dá „vyhrát“ jen jedním způsobem: ukázat celému světu, že Češi a Slováci nejsou nijak poblouznění a budou jasně říkat, co chtějí, i ve chvílích, kdy jsou jejich města okupována nepřátelsky naladěnými vojáky.

Liberecká okupace

Elitní výsadkáři cvičení pro boj v týlu nepřítele jako poslední vzdorují sovětské okupaci.

V lednu 1968 se komunistická strana vládnoucí ve státě už druhé desetiletí rozhodla zbavit svého vůdce Antonína Novotného. Znelíbil se Moskvě, která ovládala krajiny ovládané komunisty, i svým kolegům, kteří chtěli reformy. Straničtí bosové ponechali Novotného v roli prezidenta a za stranického šéfa si Slováka Alexander Dubček. Ten se rozhodl vytvořit „socialismus s lidskou tváří“ a zahájil řadu změn. Změny naplnili všechny optimismem a uvolněné náladě se začalo říkat Pražské jaro. Slováci se nadchli pro myšlenku, že vytvoří nový režim, který bude demokratičtější a hospodářsky výkonnější než ten, který nám po druhé světové válce nadiktovali komunisté ze Sovětského svazu. To však nemohli dovolit komunističtí vládcové v okolních zemích (Východním Německu, Polsku, Maďarsku) a především komunističtí velkošéfové v Sovětském svazu. Ti všichni si záhy uvědomili, že rozhodně nestojí o to, aby se ukázalo, že existuje nějaký jiný socialismus než který prosazují ve svých zemích oni. 
Pod záminkou „bratrské pomoci“ a záchrany socialismus v trhy v noci 20. srpna 1968 na naše území tisíce tanků a postupně k nám přišlo tři čtvrtě milionu vojáků ze sousedních států sdružených v tak zvaní Varšavské smlouvě. 230 000 příslušníků Československé armády nemá proti takové přesile šanci. Navíc čelní představitelé státu nechtějí přímý konflikt s mocnými komunistickými soudruhy a tak jen protestují a vydávají nesouhlasná prohlášení. 7. výsadkový pluk zvláštního určení je však vycvičen k boji v nepřehledném prostoru a nehodlá se vzdát bez boje. Výsadkáři hodlají dodrže svou přísahu, že budou bránit svou vlast. Jak tohle dopadne?

Poslední pluk

Jeptišky z celé republiky komunisté svezli do zpustlého kláštera. S minimem jídla a topiva nepřežijí zimu.

Je rok 1950. Od převratu v roce 1948 komunistický režim v Československu stále sílí. Komunisté určují pravidla v celé společnosti. Zvlášť jim leží v žaludku lidé, kteří věří v Boha. Jejich víra je totiž chrání před ovlivněním komunistickou ideologií. Jiné lidi se komunistům daří zlomit různými prostředky: ztrátou zaměstnání, zákazem studia, vězněním, mučením a někdy dokonce i smrtí. U kněží, mnichů a jeptišek je to těžší, protože se vztahují k Bohu a už prokázali, že jsou schopni se uskromnit.


Proto byla zorganizována Akce K. Cílem je zlikvidovat církevní osoby a instituce v Československu. Během akce K jsou uzavřeny a vystěhovány všechny mužské kláštery. Předcházejí tomu monstrprocesy s jejich hlavními představiteli, kteří dostanou mnohaleté tresty. Nyní v srpnu 1950 následuje Akce Ř. Pod tímto krycím názvem má být definitivně vyřešena otázka ženských klášterů. Komunistický režim násilně deportuje řeholnice z celé republiky do internačního kláštera v Bílé Vodě v Rychlebských horách. Je to dlouho opuštěný barokní klášter v oblasti Sudet, odkud byli nedávno vystěhováni původní němečtí obyvatelé. Internace řádových sester v nevyhovujících až nesnesitelných podmínkách se špatným zásobováním je součástí plánu, jak řeholnice morálně zlomit a co nejvíce jich přimět k odchodu do civilního života. Koncem září přišel rozkaz k vystěhování kláštera ve Strážnici, kde žijí sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence a mezi nimi i mladičká sestra Dobromila.

Akce Ř

Luboš Jednorožec je komunisty nespravedlivě uvězněn v lágru. Pomůžeš mu utéct?

Dostáváme se do období po roce 1948. Tento rok se do českých a slovenských dějin zapsal jako rok nástupu komunistické strany k moci. Komunisté se k moci dostali násilným převratem a dosadili na důležitá místa v zemi své lidi.  V této době Luboš Jednorožec, kterému nedávno bylo dvacet let, zažívá doma na Břevnově nepěkné okamžiky. Je svědkem toho, jak komunisté v roce 1948 sebrali rodině kožedělnou dílnu. Důvodem bylo to, že se Lubošův bratr podílel na organizaci studentského pochodu na Hrad a následně emigroval do Rakouska. 
Emigrace hrála pro Luboše v dalších letech důležitou roli. Jeho rodina byla totiž kontaktována jistou Růženou Švestkovou, aby jí pomohli se dostat ze země. Ale někteří údajní převaděči byli ve skutečnosti agenti Státní bezpečnosti a na všechny spolupracující osoby spadla klec. I na Luboše.

Útěk Jednorožce

Trasy v této hře

Trasy w tej grze

gra sezonowa

Tracks in this game

sezonni hra

Přihlášením k newsletteru souhlasím se [Zásadami soukromí a zpracováním osobních údajů](/zasady)